Řád: blanokřídlí (Hymenoptera)
ZNAKY DOSPĚLCŮ: Blanokřídlí jsou po broucích druhým největším hmyzím řádem. Mají blanitá křídla s tendencí k redukci žilnatiny, zpravidla zcela průsvitná, někdy ztmavělá (Apidae - včelovití, Scoliidae - žahalkovití), velice jemně chloupkovaná. Většinou jsou vyvinuta ve dvou párech, mohou však být silně redukovaná (drobné parazitické druhy) nebo zcela scházejí (dělnice mravenců, některé formy žlabatek.) Přední křídla jsou delší než zadní. Na předním okraji zadních křídel jsou háčky a na zadním okraji předních křídel je výkrojek. Tato zařízení, zapadající do sebe, spojují křídla a umožňují bezpečnější a pravidelnější let. Zátěž letu spočívá na předních křídlech. V klidu jsou křídla složena ploše na těle. Širopasí (Symphyta) létají těžce a lenivě, ale spousta jiných druhů tráví velkou část svého života za letu.
Blanokřídlí mají pohyblivou a úzkým krčkem na hruď napojenou hlavu s velkýma očima, trojicí výrazných temeních oček a různě dlouhými tykadly. Tykadla jsou většinou nitkovitá, nejméně - jen 3 články - mají pilatěnkovití (Argidae) a až 70 článků mají v tykadle lumci (Ichneumonidae). Ústní ústrojí je kousací, u některých skupin čelisti a spodní pysk upraveny k lízání a sání. Čelisti a dolní pysk tvoří kanálek, kterým pasivně vzlíná tekutina do úst. Kusadla slouží kromě zajišťování potravy i při stavbě hnízd, péči o larvy nebo obraně. Mohutná, klenutá středohruď blanokřídlých zabírá většinu hrudi, zakrnělá předohruď částečně splývá se středohrudí podobně jako zmenšená zadohruď a společně vytvářejí celistvý útvar - mesosoma. Původně běhavé nohy často slouží k jiným činnostem - hrabání, sběru pylu či chytání kořisti. Mají navíc článek (trochantellus), který vznikl oddělením vnitřní části stehna. Zatímco u širopasých nasedá zadeček na hruď plnou šíří, u štíhlopasých ho připojuje štíhlá stopka (petiolus či tzv. vosí pas), vznikající přeměnou 1. až 3. zadečkového článku. Touto úpravou získává jednak zadeček na pohyblivosti, a současně jeho úzké spojení s hrudí brání přehřívání vnitřních orgánů zadečku teplem z činnosti křídelní svaloviny. Stavbou většinou dobře vyvinutého kladélka se blanokřídlí shodují s rovnokřídlými (tzv. ortopteroidní kladélko). U štíhlopasých slouží kromě kladení vajíček i k ochromení kořisti nebo k obraně a výměsky přídatných žláz proto navíc obsahují i látky ochromující hostitele nebo ovlivňující jeho fyziologický stav. Z kladélka je odvozeno žihadlo, kterým již neprochází vaječný kanálek a vajíčka vycházejí z otvoru u jeho báze.
ZNAKY LAREV: Larvy blanokřídlých jsou dvojího typu. Zavalité larvy, zvané housenice, jsou podobné housenkám a vyskytují se u širopasých. Tyto larvy jsou volně pohyblivé, mají 3 páry končetin a na zadečku nejméně 6 párů panožek. Jsou býložravé a často žijí pohromadě. Druhým typem jsou slepé a beznohé larvy červovitého tvaru, které nejsou aktivně pohyblivé. Vyskytují se u štíhlopasých. Žijí na těle nebo v těle hostitelů, nejčastěji motýlích kukel, housenek a broučí larev a svého hostitele zaživa pomalu stravují. Červíkovité larvy žlabatek žijí v hálkách na různých rostlinných orgánech. Z vajíček, nakladených v podzemních (i nadzemních) chodbách hnízd mravenců se líhnou larvy, které nejsou schopny se samy živit. Jsou krmeny dělnicemi. Podobně je tomu s larvami v hnízdech vos.
VELIKOST: 0,2 - 40 mm (platí pro druhy bývalé ČSFR).
ROZMNOŽOVÁNÍ A VÝVOJ: Jejich proměna je dokonalá. Z vajíčka se vylíhne larva, po několikerém svlékání se promění v kuklu, z níž vyleze imago. Vajíčko má jemný obal. Jeho velikost je závislá na počtu i velikosti vajíček, ale nemusí být odvislá od velikosti samice. Ke kladení slouží mnohým druhům různě dlouhé a pevné kladélko. V nejjednodušším případě klade samice vajíčka ve svém okolí a po vykladení je zanechává jejich osudu. Avšak u četných samic je zakódována určitá, třeba jen primitivní péče o vajíčka. Pokládají je na místa, kde larvy budou mít hned po zrození potravu na dosah. Například do rostlinného pletiva (žlabatky, pilatky), do podzemních chodeb, kde budou larvy bezpečnější než na povrchu (mravenci), do předem připravených papírových plástů (vosí královny), samice určitých druhů kladou na tělo nebo do těla různého hmyzu, které bude hostitelem larvy. Samičky některých blanokřídlých vnikají do hnízd různého blanokřídlého hmyzu a snaží se tam naklást vajíčka /kodulka (Mutilla) nebo pačmeláci (rod Psithyrus) do hnízda čmeláků, nebo také mravenci, kteří vlézají do hnízda svého vlastního nebo jiného druhu/.
Po určité kratší nebo delší době se z vajíček líhnou larvy, které jsou dvojího typu (jak bylo popsáno výše). Dorostlá larva se připravuje k proměně v kuklu. Buď neopuští místo, kde žila (vosy, žlabatky, dřevní pilořitky), nebo zalézá do úkrytu i do země. Některé v zemi žijící larvy si kolem těla slepují schránku, v níž se zakuklí. Jiné larvy se opřádají jemnými vlákny a v takto vzniklém kokonu se přemění v kuklu.
Kukla (pupa) blanokřídlých je kukla volná (pupa libera), na jejímž těle jsou zřetelně viditelná tykadla, končetiny a křídelní pochvy. Kukla je aktivně nepohyblivá a neroste.
Proměna některých skupin blanokřídlých se někdy odlišuje od základního schématu. U žlabatek (Cynipidae) se střídá pokolení, způsob jejich života i hálky, které vytvářejí se liší. Vývoj proběhne buď na téže hostitelské rostlině, nebo se hostitelé střídají. Odlišný typ vývoje představuje tzv. polyembryonie, která je známa u drobných parazitických vosiček (poskočilkovití - Encyrtidae a lumčíkovití - Braconidae). Je to nepohlavní způsob rozmnožování, kdy se mladý zárodek rozpadne ve větší počet zárodků dceřinných. Partenogeneze není vzácná. V tom případě samci vůbec nejsou známi. Mohou se však vyskytovat jen v určitém areálu rozšíření.
POTRAVA: Blanokřídlí jsou býložravci, dravci nebo všežravci. Potrava larev i dospělců se většinou liší. Mnozí (i jinak draví) dospělci přilétají ke květům, nasávají nektar a sbírají pylová zrna (včely, vosy, lumci aj.). Vysloveně dravé druhy loví mouchy, komáry, různé housenky (vosy, kutilky, mravenci), ale rádi si přilepšují i sladkými šťávami (vosy, mravenci aj.). Některé - i velké druhy - potravu nepřijímají (pilořitky, Siricidae). Larvy četných druhů drobných vosiček (poskočilkovití - Encyrtidae, mšicovníkovití - Aphelinidae aj.) žijí jako ekto- nebo endoparaziti (vnější nebo vnitřní) různých druhů hmyzu.
STANOVIŠTĚ: Typicky suchozemský řád hmyzu obývající prakticky všechny biotopy. Mnozí milují teplo, takže obývají lesostepní a stepní stanoviště, teplé okraje lesů, pole, louky, zahrady i železniční náspy, zalétají na hřbitovy i do bytů. Někteří jsou aktivní ve dne, jiní v noci. Večerní a noční druhy přilétají ke světelným zdrojům. Mnozí jsou rozšířeni od nížin až do hor, jiní spíše v pahorkatinách nebo pouze v horách.
POČET DRUHŮ: Podle střízlivých údajů celosvětově více než 100 tisíc; v Evropě asi 10 tisíc, u nás asi 7 500 druhů.
ROZŠÍŘENÍ: Kosmopolitní.
VÝZNAMNÉ ČELEDI:
- Podřád: Symphyta - širopasí
- Čeleď: Pamphiliidae - ploskohřbetkovití
- Čeleď: Cimbicidae - paličatkovití
- Čeleď: Argidae - pilatěnkovití
- Čeleď: Diprionidae - hřebenulovití
- Čeleď: Tenthredinidae - pilatkovití
- Čeleď: Siricidae - pilořitkovití
- Čeleď: Cephidae - bodruškovití
- Čeleď: Diprionidae - hřebenulovití
- Čeleď: Diprionidae - hřebenulovití
- Čeleď: Diprionidae - hřebenulovití
- Čeleď: Diprionidae - hřebenulovití
- Podřád: Apocrita - štíhlopasí
- Čeleď: Trigonalyidae - lištníkovití
- Čeleď: Evaniidae - švábomarovití
- Čeleď: Ichneumonidae - lumkovití
- Čeleď: Braconidae - lumčíkovití
- Čeleď: Scelionidae - vejcomarovití
- Čeleď: Platygastridae - jesenkovití
- Čeleď: Pelecinidae - lumčicovití
- Čeleď: Cynipidae - žlabatkovití
- Čeleď: Eurytomidae - tmavkovití
- Čeleď: Torymidae - krásenkovití
- Čeleď: Agaonidae - fíkovnicovití
- Čeleď: Eucharitidae - pomalenkovití
- Čeleď: Pteromalidae - kovověnkovití
- Čeleď: Encyrtidae - poskočilkovití
- Čeleď: Aphelinidae - mšicovníkovití
- Čeleď: Trichogrammatidae - drobněnkovití
- Čeleď: Mymaridae - brvuškovití
- Čeleď: Dryinidae - lapkovití
- Čeleď: Bethylidae - hbitěnkovití
- Čeleď: Chrysidae - zlatěnkovití
- Čeleď: Scoliidae - žahalkovití
- Čeleď: Tiphiidae - trněnkovití
- Čeleď: Mutillidae - kodulkovití
- Čeleď: Pompilidae - hrabalkovití
- Čeleď: Formicidae - mravencovití
- Čeleď: Vespidae - vosovití
- Čeleď: Sphecidae - kutilkovití
- Čeleď: Apidae - včelovití
Širopasé poznáme podle zadečku nasedajícího v plné šíři na hruď a vyčnívajícího, většinou pilovitého kladélka. Jejich larvy zvané housenice skutečně připomínají dobře vyvinutou hlavou a kousacím ústním ústrojím housenky, liší se výraznou oční skvrnou a větším počtem (6-8 párů) pošinek. U minujících druhů jsou pošinky zakrnělé nebo chybějí. Housenice žijí volně nebo minují v rostlinách a kuklí se v oválném pergamenovitém kokonu. Dospělec při líhnutí změkčí jeho stěny slinami a tlakem těla se uvolní.
Zahrnují středně velké druhy se zploštělým zadečkem a nitkovitými tykadly. Jejich téměř beznohé larvy žjí pospolitě nebo jednotlivě ve vakovitých nebo trubičkovitých zámotcích, některé druhy si spřádají do smotků listy. Mimo zámotek jsou neschopné pohybu. Živí se jehličím nebo listy dřevin. Larvy přezimují - často i vícekrát - volně v půdě. Kuklí se na jaře.
Příklady rodů či druhů:
Cephalcia abietis - ploskohřbetka smrková - velikost těla 11 - 14 mm, rozpětí křídel 20 - 27 mm. Liší se v obou pohlavích zbarvením. Zatímco samice mají zadeček převážně žlutý, jsou na zadečku samce černé příčné pruhy. Obývá starší a staré smrkové lesy především v podhůří. Létá od poloviny dubna do konce června. Samice klade celkem asi sto vajíček. Kladélkem rozřízne v jehlici štěrbinku a do ní vloží 4 - 10 vajíček. Larvy žijí zprvu pohromadě v předivovém vaku, v němž se živí starším jehličím. Ve vaku se hromadí trus, zbytky jehlic i larvové exuvie (kožky). Larva dorůstá do délky asi 25 mm. Její další vývoj pokračuje v půdě. Vlézá do hloubky asi 5 - 25 cm, kde si vytvoří komůrku. V ní může přeležet až tři roky, než se promění v kuklu. Kukla i larva mají v zemi spoustu nepřátel mezi hmyzem, ptáky i savci. Rozšíření: Mírný pás Eurasie.
Acantholyda erythrocephala - ploskohřbetka borová
Zahrnují středně velké až velké druhy ( 9 - 28 mm). Samci mají silně vyvinutá zadní stehna i mohutná kusadla a obojí uplatňují při soubojích o samice. Z vajíček kladených do zářezů v listech živných dřevin či bylin se líhnou larvy se spirálovitě stočeným tělem. Při podráždění vystřikují v tenkých praméncích krvomízu z otvůrků nad dýchacími průduchy (tzv. reflexní krvácení).
Příklady druhů:
Cimbex femorata - paličatka březová - je největším zástupcem evropských širopasých. Samice klade až 200 vajíček jednotlivě nebo po skupinách do zářezů na okraji či na spodní straně listu listnatých stromů, především bříz. Larvy se krmí v noci, a když dospějí, zhotoví si tmavý kokon přilepený na větévce. V něm nejen přezimují, ale na jaře se i kuklí.
Cimbex lutea - paličatka vrbová
Patří k největším zástupcům podřádu. Imaga, částečně pestře zbarvená, mají válcovité tělo, zadeček samice nese dlouhé kladélko. Tímto kladélkem nakladou samice až nekolik set vajec do částečně nebo zcela odumřelého dřeva listnatých či jehličnatých stromů. Nebozezovité kladélko proniká 6 - 10 mm do dřeva a do jednoho bývá položeno více vajíček. Válcovité, bělavé larvy mají mohutná kusadla, avšak tykadla a hrudní nohy jsou pouze rudimentární. Zadečkové končetiny úplně chybějí, zadeček je ale zakončen silně sklerotizovaným, pigmentovaným nepárovým trnem. Larvy vyžírají ve dřevě chodby, které za sebou ucpávají drtí. Žijí v symbióze s houbami skupiny Basidiomycetes (s výjimkou druhů rodu Xeris), které prorůstají dřevo; larvy se živí pravděpodobně jen vlákny hub. Vývoj je jako u většiny xylofágních druhů časově nestabilní a trvá 1 - 6 let, nejčastěji 3 roky. Ani počet larvální instarů není stálý. Přezimuje larva, která se ke kuklení prožírá těsně pod kůru.
Příklady druhů:
Sirex juvencus - pilořitka fialová - (14 - 30 mm), je význačná především sexuálním dichroismem. Tělo samičky je fialové (a má kladélko), zadečkové články samečka jsou červenožluté. Imago létá za slunečných dnů hlavně na pasekách v borových lesích od června do srpna (někdy ještě v září). Krátké kladélko umožňuje samici klást jen mělce do dřeva, které už je mrtvé, nebo poškozené kůrovci, houbami, větrem nebo požárem. Nejpříhodnější je borovicová tyčkovina nebo větve se slabou kůrou. Někdy klade i do smrku nebo jedle. Jedna samice může naklást téměř 500 vajíček. Vajíčka jsou chráněna slizem, v němž jsou spory dřevokazných hub. Ty se s vajíčkem dostávají do dřeva, v něm vyklíčí a rostoucí houbová vlákna jsou potravou larev. Larva si ve dřevě vykoušechodbu 15 až 25 cm dlouhou, která směřuje do nitra. Pak se vrací k povrchu a v kolébce se zakuklí. Vývoj trvá 2 nebo 3 roky. Rozšíření: Evropa, mírný pás Asie, severní Afrika, Austrálie (zavlečena).
Xeris spectrum - pilořitka černá
Urocerus gigas - pilořitka veliká
Štíhlopasí počtem druhů převyšují širopasé. Jejich hlavním znakem je tzv. vosí pas - stopkovité zúžení mezi prvním a druhým zadečkovým článkem. Larvy štíhlopasých jsou beznohé, struskovité a s malou hlavou, u parazitů částečně zataženou do předohrudi. První instar bývá od následujících zřetelně odlišný. Podle stavby a funkce kladélka se 75 čeledí dělí na dva infrařády - štíhlopasé kladélkaté (Parasitica) a štíhlopasé žahadlové (Aculeata).
Nepočetní zástupci této kosmopolitní čeledi se vyznačují velmi složitým vývojem, neboť většinou jde o druhotné parazity (hyperparazity) larev lumků a kuklic. Samice kladou až 10000 drobných (0,1 mm) silnostěnných vajíček na rostliny a pro jejich další osud je důležité, aby byla pozřena prvotním hostitelem. Jakmile tlak jeho kusadel naruší vaječný obal, nastartují trávicí enzymy vývoj zárodku, jinak se zárodek nevyvíjí. Vylíhlá larva se prokouše střevní stěnou do tělní dutiny housenky a pokud tam nalezne larvu lumka nebo kuklice, zavrtává se jim do těla; popřípadě vyčká, než je housenka parazitována dodatečně. V larvě se lištníci zdrží do doby, než si zhotoví kokon, poté vylézají ven a napadají ji zvenčí. Vývoj lištníka končí úplným vysátím těla larvy, ze kterého zůstane prázdná kožka. Když se primárního hostitele zmocní vosa, dostává vývoj jiný spád - vosa tělo kořisti rozmělní na kaši, s níž krmí své larvy, takže vajíčka lištníků se dostávají do těla vosích larev jinou cestou než v prvém případě. Z počátku se vyvíjejí uvnitř jejího těla, později ji usmrtí a vylézá na povrch mrtvé larvy, na které se dokrmuje až do dospělosti, kdy se zakuklí, aniž by si předtím zhotovila kokon.
Příklady druhů:
Pseudogonalos hahni - lištník černý - (10 mm), tento jediný evropský zástupce čeledi má nesouměrná kusadla a zakrnělé kladélko ukryté v zadečku. Samice klade vajíčka na živné rostliny housenek můr a píďalek, larvy parazitují v larvách lumků. V jedné lumčí larvě se vyvíjí obvykle víc larev lištníků. Když opuštějí tělo hostitele, dochází mezi nimi ke konkurenčním zápasům - napadají se silnými kusadly a požírají, až nakonec zůstane jediná larva, která napadne a vysaje i larvu lumka uvnitř kokonu. Kanibalismus mezi larvami lištníka splňuje dvojí účel - odstraňuje potravní konkurenty a nejsilnější larvě zajistí dostatek potravy. Rozšíření: Evropa.
Zahrnují malý až velký hmyz štíhlého těla, většinou tmavě zbarvený, pestrobarevné druhy žijí spíš v tropech. Jejich dlouhá vláknitá tykadla nesou na jednotlivých článcích smyslové destičky (tyloidea) a obvykle stopkatý zadeček zakončuje kladélko, jehož délka se u jednotlivých druhů liší. Delší kladélko mají obvykle druhy vázané na skrytě žijící hostitele. Kromě kladení vajíček používají některé druhy kladélka i k ochromení hostitele. Dospělí lumci se živí nektarem či medovicí, ale jelikož mají ústní orgány krátké, navštěvují jen květy se snadno dostupnými nektárii. Některé druhy jsou dravé - kladélkem nabodávají larvy jiného hmyzu, kusadly rozšiřují rány a olizují vytékající krvomízu. Většina lumkovitých má jednu generaci do roka a dospělci žijí
6-8 týdnů, jen přezimující samice se dožívají vyššího stáří. Samci po spáření brzy hynou. Většina druhů přezimuje ve stadiu předkukly (prepupa) nebo kukly.
Při vyledávání hostitele lumci používají zrak a čich a orientují se především podle pachu hostitelské rostliny. Budoucí oběť nejdřív otestují špičkou kladélka, zjišťují její stáří a možnost parazitace. Pokud se ukáže být vhodnou potravou pro larvy, samice naklade vajíčka dovnitř nebo na povrch těla, některé druhy umisťují snůšky i do chodeb či plodových komůrek hostitelů. Vajíčka lumků mají nápadnou stopku, do níž se během kladení rozlévá jejich vnitřní obsah tak, aby prošla úzkým kanálkem v kladélku. Povrch vajíčka pokrývají výměsky přídatných žláz, které mají za úkol zablokovat imunitní odpověď hostitele - vajíčko lumka tak zůstává v jeho těle skryto. Jedna samice vyklade 50-1000 vajíček a spektrum hostitelů je neobyčejně rozsáhlé. Kromě různých vývojových stadií hmyzu v něm najdeme i pavoučí kokony a vajíčka štírků, nejčastějšími hostieli jsou housenky a housenice (přes 60%). Dospělé larvy si zhotovují kokon mimo hostitele nebo se kuklí bez kokonu ve zbytcích jeho těla.
Lumčíci se pravidelně a dost hojně objevují v domech, kde žijí ve starém dřevě (v nábytku, trámech, podlahách) červotoči . Přítomnost lumčíka poznáme ještě dříve než objevíme imago, a to podle výletových otvorů ve dřevě. Kromě velkých a nápadných otvorů vykousaných červotoči jsou tu i nenápadné, droboučké otvůrky, kterými se ze dřeva prokousali lumčíci. Jsou totiž ve svém larválním vývoji zcela závislí na larvách červotočů, protože se jimi živí. Poměr počtu červotočů k počtu lumčíků se dá snadno zjistit podle výletových otvorů obou druhů: výletový otvor červotoče vždy představuje jednoho živého brouka; výletový otvor lumčíka znamená jednoho zničeného brouka. Lumčíci létají od května až do září. V teplých bytech se často vylíhnou i v zimních měsících. Zpravidla se zdržují na okenních tabulích nebo na nábytku, kde samičky hledají příznivé místo k nakladení vajíček. To je proces trvající i více hodin. Při kladení samička zabodává kladélko pomalu do dřeva a vibruje přitom zadečkem. O tom, že má velmi pružné kladélko, svědčí skutečnost, že je schopna klást vajíčka i do nábytku z tvrdého bukového dřeva. Vajíčka jsou vzhledem k štíhlému tělíčku samice značně velká, měří asi 1,5 mm. Samička jich proto klade jen malý počet. Zavrtává kladélko do chodby ve dřevě, v níž je ukrytá larva červotoče, a když ji dosáhne, ochromí ji a položí sem vajíčko. Larva lumčíka se vylíhne v poměrně krátké době. V průběhu svého života pozře - až na nepatrné zbytky - celou larvu červotoče. Velikost lumčíka je závislá na velikosti hostitelské larvy, tedy na množství potravy. Čím je hostitelská larva větší, tím větší je nejen larva, ale i dospělý lumčík. Larva se zapřede na konci chodbičky do kokonu a zakuklí se. Kukla budoucí samičky se lehce pozná, neboť má nad zadečkem dopředu namířené kladélko. Zrozené imago nejprve prokouše stěnu kokonu a pak kusadly vyhlodává úzkou chodbu směřující k povrchu dřeva. Lumčík je značně užitečný, i když sám nestačí k likvidaci červotočů na stanovišti. Bylo však zjištěno, že v místech výskytu může padnout za oběť přes 90% larev červotočů. Je rozšířen po velké části Evropy. Délka 5 - 9 mm.
Společenství včel - včelstvo - obsahuje jednu plodnou až 2 cm dlouhou samici (matku), část roku i několik set pohlavně zralých až 17 mm dlouhých samců (trubců) a až 80 000 kolem 15 mm dlouhých neplodných samic (dělnic). Trubci se vyskytují ve včelstvu pouze na jaře. Vykuklí se, oplodní matku a poté hynou. Matka žije 3 - 4 roky. Páří se mimo hnízdo s několika trubci jednou za život, po svém vykuklení. Klade 1500 až 2000 vajíček denně. Z oplozených vajíček se líhnou larvy budoucích matek nebo dělnic, z neoplozených trubci.
Dělnice pečují o matku, vajíčka a larvy, opatřují potravu, udržují v hnízdě stálou teplotu a vlhkost a brání včelstvo před vetřelci. Stavějí rovněž tzv. včelí dílo. To má podobu drobných komůrek (buněk) uspořádaných ve vrstvách, kterým říkáme plástve. Právě do buněk klade matka vajíčka a dělnice sem ukládají zásoby potravy. Na začátku léta vystavějí dělnice několik velkých buněk - matečníků. V nich se vyvíjejí larvy budoucích matek. Dělnice žijí čtyři až pět týdnů. V průběhu tohoto období vystřídají ve zcela určitém pořadí několik stále náročnějších činností. Nejmladší dělnice (mladušky) čistí buňky a prostor hnízda. Pak přebírají péči o nejmladší larvy a matku, které krmí bílkovinnými výměsky svých hltanových žláz, tzv. mateří kašičkou. Když začnou voskové žlázy jejich zadečku produkovat včelí vosk, staví z něj buňky plástve. Přejímají potravu v podobě nektaru a pylu od dělnic - létavek, ukládají ji do buněk a krmí starší larvy dělnic a mladušky. Vířením křídel hnízdo větrají a ochlazují, nebo naopak zahřívají shromažďováním do shluku. Po skončení činnosti voskových žláz chrání včelstvo a hlídají vstup k hnízdu.
Po třech týdnech se dělnice stávají tzv. létavkami. Vyhledávají kvetoucí rostliny. Nasávají jejich květní nektar do volete, pyl nabírají do ochlupení nohou (tzv. pylové košíčky) a odnášejí do hnízda. S obsahem nektaru vyvrhují z volete i enzymy (amylázy a invertázy). Med vzniká z výchozích surovin právě díky činnosti těchto enzymů. Na začátku léta dochází k rojení včel, které souvisí se zakládáním nového hnízda. Stará matka při něm zřejmě díky přemnožení včelstva, opouští se starými dělnice hnízdo a přenechává ho matce nové. Mladá matka, která se vykuklí až po doletu staré, zabije ostatní kukly matek i další čerstvě vykuklené matky. Pak vylétá ke svému jedinému zásnubnímu letu. Roj, který odlétl se starou matkou, buduje nové hnízdo (u mravenců zakládá naopak nové hnízdo mladá matka - královna).
Zajímavé je, jak je mnohatisícové společenství řízené a jak se jedinci dorozumívají. Dělnice se neustále svými tykadly a ústními orgány vzájemně dotýkají a krmí se. Přitom vylučují povrchové "rozpoznávací" feromony, které si předávají i s potravou. Vylučují i další odlišné feromony, které mohou mít poplašnou funkci nebo mohou i na velké vzdálenosti informovat ostatní, kde se jedinec nalézá.
Matka vylučuje žlázami ústního ústrojí speciální mateřský feromon (tzv. královský parfém), jehož složení může měnit. Při zásnubních letech má funkci pohlavního feromonu, při rojení funkci informačního feromonu pro dělnice, které matku následují. Mateřský feromon vylučovaný matkou v hnízdě má opět poněkud odlišný chemický vzorec i funkci. Navozuje řetězec pečovacích instinktů dělnic a tlumí vývoj jejich pohlavních žláz. Dělnice se neustále matky dotýkají, olizují ji a krmí. Tento feromon je v hnízdě proto všudypřítomný. Při uhynutí matky dochází k poruchám koordinace činnosti jedinců společenství. Některým dělnicím dozrávají vaječníky, ale mohou klást pouze neoplozená vajíčka. Začínají proto část larev dělnic vychovávat jako larvy matek. To znamená, že je ve větší míře krmí mateří kašičkou. Z nich se vyvinou nové matky.
O zdrojích potravy se létavky informují tzv. včelími tanci. Létavka, která nalezla výhodný zdroj, začne po příletu ve vstupu do hnízda nebo plástvi pobíhat po dráze, která opisuje kruh nebo osmičku. Kruh znamená zdroj potravy v nejbližším okolí, který lze nalézt na základě jeho pachu. Příčná osa osmičky označuje směr vzdálenějšího zdroje vzhledem k poloze slunce.
Související odkazy:
- Celkový přehled užité literatury.